Rozhovor: Veronika Trnková – oběť autonehody a matka vozíčkáře   

 

Můžete mi prosím popsat, jak přesně a kdy se havárie stala?

Všechno se to stalo 26. prosince 2009. Havárie se stala o vánočních svátcích, kdy jsme cestovali za svou rodinou. Při jízdě po hlavní silnici do nás nabouralo auto, které odbočovalo. Viníkem nehody byl řidič druhého auta, který následně od nehody odjel. Zdravotně ale utrpělo pouze naše auto, což byli dvě děti (Karolína 3 roky a Veronika 13 let) a otec s matkou. Následoval několika měsíční pobyt v nemocnici a celá rodina se sešla až po půl roce.

Jaké následky z autonehody máte?

Trvalé následky má celá rodina. Otec dětí byl skoro rok odkázaný na zdravotní péči na invalidním vozíku neschopen chůze a dodnes je v plném invalidním důchodu. Starší dcera měla mnohočetné čelistní zlomeniny jizvy a trvalé následky v obličejové části a čelistní. Mladší dcera je na následky úrazu těžce invalidní a odkázaná na celý život na vozíčku. Má poškozenou míchu v oblasti hrudní páteře, nechodí. Já mám mnohočetné jizvy v obličejové části.

Změnil se vám pohled na život?

Ano, velmi se nám změnil. Změnil se jak po zdravotní stránce, tak po ekonomické. Protože ani jeden z rodičů nemohl dlouhodobě pracovat kvůli zdravotním následkům. Tohle celé vedlo až k rozpadu rodiny. Pociťujeme naprosté sociální odtržení od zdravých lidí. Protože v tu chvíli se začnete pohybovat v úplně jiném sociálním prostředí. To znamená, že jsme měli normální aktivity a teď se spíše pohybujeme mezi lidmi, který mají taky takový zdravotní problém. Přišli jsem o opravdu spoustu kamarádů.

Je něco, čeho jste si začali více vážit?

Paradoxně si myslím, že jsme pozitivnější, nezabýváme se maličkostmi. Soustředíme se na to důležité, jako jsou vztahy v rodině a vztahy s kvalitními kamarády. Zdraví je pro nás na prvním místě, nejenom fyzické, ale i duševní.

 

„V určitým slova smyslu, ale nikdy nemůžou být zcela samostatný. To je prostě nereálné.“

 

Jak finančně stát pomáhá invalidům? Je ta pomoc dostatečná?

Dostatečná je z toho úhlu pohledu, jaký má rodina potřeby. Protože pro někoho, kde jsou oba rodiče výdělečně činný a žijí kvalitní život. Tak ta pomoc státu jejich potřeby neuspokojí. Ta pomoc státu je na to, aby měl na jídlo a popřípadě ubytování. Tím samozřejmě nechci říct, že je to špatně. Nám stát opravdu hodně pomohl a nebýt všech těch příspěvků, tak situaci neustojíme.

Je vůbec možné, aby lidi na vozíčku byli samostatní? Myslím tím, že ne všude je bezbariérový přístup.

V určitým slova smyslu, ale nikdy nemůžou být zcela samostatný. To je prostě nereálné. Protože to není lidská přirozenost. Lidská přirozenost je, že ten člověk chodí a používá končetiny. Na tohle je uzpůsobený život a jeho okolí. A ten život ani okolí prostě není připraveno na hendikepovanou osobu, i když má člověk malý hendikep, tak přesto je to bariéra. Už jenom taková hloupost, jako je přejít chodník, obrubník, nebo silnici v plném provozu, to všechno je bariéra. Stejně jako lesní cesta, kostky, musí mít plně bezbariérové bydlení. Není třeba možné bydlet v paneláku bez výtahu, nemůžete pracovat jako kadeřnice, protože u toho potřebuje stát. Takže možnosti jsou omezený a pořád se točíte v kruhu, kde potřebujete nějakou dopomoc, ať už od státu, člověka, asistenta, či rodiny.

 

„Vize do budoucnosti se mi ztratili a žila jsem jenom ze dne na dne, z hodiny na hodinu.“

 

Jak na vás nahlížejí ostatní, chovají se k vám jinak?

Já bych to popsala tak, že každý má jiné sociální vnímání. Když to vezmu z pěti lidí třeba. Jeden člověk se na vás dívá soucitně. Druhý člověk vám je ochoten pomoct, protože je to nějaká jeho morální povinnost. Třetí člověk vás bude označovat za “vyžírku“ státu, protože přece pobíráte všechny ty peníze. Čtvrtý člověk se vám bude smát a pátý to přejde bez povšimnutí. Každý se k nám chová jinak.

Jaký to byl pocit, dozvědět se, že vaše dcera skončí do konce života na vozíčku?

 Já jsem si to nestihla uvědomit. Vzala jsem to jako informaci, se kterou jsem musela rychle pracovat. Nedokázala jsem si to představit. Vize do budoucnosti se mi ztratili a žila jsem jenom ze dne na dne, z hodiny na hodinu. Za každé malé zlepšení jsem byla šťastná, snažila jsem se neohlížet zpátky, ani dopředu. Probuzení z této agónie přišlo až tak po šesti letech, kdy na Káju pomalu přicházela začínající puberta. Musím ale říct, že jsme se s tím už tak sžili, že to bereme jako, že to prostě tak je. Člověk si zvykne i na smrt.

Kája teď prochází pubertou, jaký to teď pro ni je? Jak zvládá tuhle odlišnost od ostatních?

íná si uvědomovat, že je hodně odlišná, že má omezený možnosti. Do toho hormony. Nejvíc jí pomáhají kamarádi. Chce se pohybovat ve svém prostředí, už má tendenci se odpoutat ode mě. Chce být samostatná, zjišťuje, jak moc je to těžký.

 

„Při výběru škol má opravdu omezené možnosti.“                                                                  

 

Jak myslíte, že bude Kája zvládat potom osobní život?

Já myslím, že je na to Kája připravená a tím, že je to postižení už takhle od tří letého dítěte, tak to zvládne. Až přejde tohle těžké období, tak nebude mít problém se o sebe postarat. Teď už v to věřím, že je to možné.  

Káje se blíží hledání střední školy, je to obtížné pro ni najít školu?

Výběr školy je těžký, protože ne každá střední škola příjme vozíčkáře. Protože je ta střední škola většinou oborová, kde jsou i praxe a na většinu z nich Kája samozřejmě nemůže. Taky jde o to, aby mohla to zaměstnání vykonávat do budoucna. Hodně škol má dokonce napsáno, že nepřijímají hendikepované. Pak jsou tady taky inteligenční předpoklady. Úplně nejideálnější by byl třeba gymnázium, nebo nějaká obchodka, aby pak mohla vykonávat kancelářské práce. Ale na to musí mít člověk vlohy samozřejmě. Také existují specializované střední školy pro hendikepované. Jedna je v Jánských lázní a druhá v Praze. Jenomže pak se tady taky řeší internátní škola. Nejideálnější by byla škola v našem okruhu. Takže při výběru škol má opravdu omezené možnosti.