Rozhovor: Dagmar Najdenova - cestovatelka a bývalá baletka   

 

Co tě vedlo k tomu s baletem vůbec začít?

To je trošku složitější. Ve třech letech jsem přišla mamince málo společenská, proto mě dala nejdřív do rytmiky, potom to plynule přešlo k baletu a u něj jsem už zůstala. Vlastně ani nevím, jestli mě bavil. Zkrátka jsem nic jiného nepoznala.

Podporovali tě rodiče?

Maminka mě k baletu vlastně přivedla a tátovi to bylo jedno.

Vzpomínáš si, jaké baletní představení bylo tvé první?

Samozřejmě, že ano. Bylo to představení v Karlínském divadle s názvem Malá Fadeta, ve které jsem také měla svou první hlavní roli.

Povíš nám něco bližšího ke tvé účasti na Veletrhu EXPO 70 v Japonsku?

Byla jsem vybrána do delegace z Laterny magiky a v Japonsku jsme následně měli půl roční angažmá. Každý den jsme vystupovali šestkrát až dvanáckrát. Tehdy jsem byla v Japonsku poprvé a bylo to opravdu nádherné. Splnil se mi tím můj sen. Měli jsme trošku času po Japonsku i cestovat a upřímně se mi zpět domů moc nechtělo.

Je povolání baletky opravdu tak fyzicky a psychicky náročné, jak se říká?

Řekla bych, že je opravdu hodně náročné. Je to zátěž po fyzické i psychické stránce, především, když ti něco nejde. Myšlenky na to, že skončím, jsem měla po každém tréninku.

Kdyby sis mohla vybrat povolání znovu, byl by to opět balet?

Asi ano. Je to takový zvláštní svět, hrozně těžký svět. Musíš si neustále hlídat váhu apod., ale člověk si zvykne. Musím říct, že opustit balet pro mě bylo neskutečně těžké. Stýská se mi dodnes.

Život s cizincem

Jak jsi se seznámila se svým manželem, který byl Bulhar?

Seznámili jsme se po jedné premiéře na docela bujaré oslavě. Byla to láska na první pohled, i když jsem nerozumněla bulharsky. Myslela jsem si, že mi říká, že odjíždí do Bulharska a už se neuvidíme. Opak byl pravdou a po pěti letech chození jsem se vzali.

Říkáš tedy, že jazyková bariéra byla problémem?

Ze začátku ano, ale postupem času jsme si zvykli.

Tvůj manžel byl známý akademický sochař a restaurátor, naučila ses od něj něco?

Určitě. Začala jsem mu totiž pomáhat, protože jsem k výtvarnu vždycky tíhla. Nakonec to dopadlo tak, že jsem jeho práci v ateliéru dělala prakticky za něj. Vždycky si všechno akorát zkontroloval, a když přišla kolaudace vychválila manžela až do nebe a já jsem jen roznášela kávu.

Cestování na „stará kolena“

Jak jsi se dostala k cestování?

Poté, co jsem ovdověla, jsem prodala dědictví, takže pěněz jsem měla dost. Řekla jsem si, že nechci sedět mezi čtyřma stěnama a zkusím to ve světě.

Proč jsi se rozhodla vložit tolik pěněz zrovna do cestování?

Mohla jsem si za ně koupit třeba byt, ale potom máš jenom byt. A navíc jsem byla sama, tak jsem se rozhodla raději procestovat svět.

Provedeš nás stručně svými cestami?

V šedesáti osmi letech jsem si vzala batoh a šla rovnou do Číny. Potom jsem se vydala do Tibetu, Nepálu a skončila jsem v Indii. Další rok jsem projela Jižní Ameriku, což znamená Peru, Bolívii, Argentinu a Brazílii. Potom jsem jela na Island, do Polynésie, na Tahiti a Tichomořské ostrovy. Moje nejdelší a nejkrásnější cesta byla na Velikonoční ostrov. Samozřejmě se mi to neskutečně zalíbilo, i když jsem byla vždycky všude nejstarší a taky neumím cizí jazyky. Nicméně jsem sama procestovala téměř celý svět a vždycky jsem se domluvila rukama, nohama.

Do které země by ses ráda vrátila? Do které naopak už nikdy?

Rozhodně bych se vrátila na Velikonoční ostrov, protože to je pro mě srdcová záležitost. Klidně bych se i po třetí podívala do Tibetu, je zkrátka nádherný. Mým snem je navštívit Mongolsko, tam jsem ještě nebyla. Nijak moc jsem nemusela Indii, viděla jsem tam totiž spoustu hrozných věcí. Ale člověk nikdy neví.

Povyprávíš nám o tvém zážitku s velbloudy na Sahaře?

Bylo to v Tunisu. Týden jsme cestovali Saharou, spali jsme na zemi v písku v dunách no a jednou beduíni velbloudy špatně uvázali a ti se v noci rozutekli za divokými velbloudicemi. Beduíni je celou noc naháněli, my jsme v klidu spali a o ničem nevěděli.

Která exotická kuchyně ti chutnala nejvíce?

Nejvíce mi chutnala thajská kuchyně, protože je to taková směs kuchyně čínské, japonské a kambodžské, což je skvělé. Bohužel v Česku nejsou k dostání ty pravé suroviny, je tak zcela nemožné připravit si některá jídla doma.

Myslíš, že balet přispěl k tomu, že jsi v téměř v osmdesáti letech procestovala celý svět?

Rozhodně! Jak jsem celý život na tréninky nadávala, teď jsem za ně vděčná. Moje vrstevnice mají většinou umělá kolena a kyčle a já ještě běhám po Himalájích.