Rozhovor: Klára Chmelařová - režisérka   

 

Svá středoškolská léta strávila na SUPŠS ve Valašském Meziříčí na oboru průmyslový design a pokračovala Anglo-Americkou univerzitou v Praze s humanitním zaměřením. Má za sebou taky studium v Kanadě a Velké Británii. Nejednou si vyzkoušela novinařinu (psala např. pro studentské noviny Lennon Wall, The Cascade, deník Prague TV a videoherní magazín The Gamer). Na triku má již čtyři krátké snímky, přičemž poslední z nich se dostal na filmový festival do zahraničí.

Klára přednášela na konferenci Interdisciplinary Conference on Human Rights v Praze. S kmenem Sto:lo v rámci výzkumu o jejich mýtech trávila hodně času v jejich původní vesnici Coqualeetza. Spolu s kamarádem založila univerzitní rádio, které dodnes funguje. Nějakou dobu žila v Nizozemí, Kanadě a Británii. Jejím koníčkem jsou mimo film videohry a hudba a již po 12 let ráda hraje D&D. 

Když jsme dostali za úkol vybrat si osobu pro rozhovor, automaticky mě napadla ona. Kláru znám přes její mladší sestru – kamarádku, která chodí k nám na školu a na filmech s ní spolupracuje. Líbí se mi její zapálení pro věci, které miluje, a přeji si také jednou dosáhnout bodu, kdy se ohlédnu zpět a řeknu si, že mám zážitků a zkušeností nad hlavu a skutečně jsem žila (žiju) a jen nepřežívala. Ač se neznáme natolik dobře, je fajn mít v okolí někoho, kdo ukázal, že všechno jde, pokud chcete.

 

Kdy ses o film začala poprvé zajímat? 

K filmům jsem měla blízko vždycky, ale z technického hlediska jsem se o ně poprvé začala zajímat v deváté třídě.

Kdo tě nejvíc inspiruje?

To je složitá otázka. Inspiruje mne mnoho věcí, které se neustále mění a vyvíjí. Také záleží na tom, jaký zrovna píšu film. Pokud bych ale měla jmenovat někoho, kdo mne svou kuráží bořit normy inspiruje neustále, byla by to Amelia Earhartová.

Můžeš nám vyjmenovat pár tvých oblíbených filmů? 

Určitě mezi ně patří Train to Busan, Rashomon, Cleo from 5 to 7, Children of Men, Full Metal Jacket, Akira… Je jich hodně.

Je nějaký žánr, který ti opravdu nesedí, který nemáš ráda? 

Vždycky říkám, že pokud je film dobrý, na žánru nezáleží, a tak se i na filmy snažím dívat. Nicméně, ještě jsem neviděla romantickou komedii, která by mne nadchla.

S tím souhlasím. Bavilo by tě taky herectví?

Nebavilo. Spousta mladých herců to tak dělá, stanou se z nich režiséři, aby si mohli zahrát ve vlastních filmech a nastřádat tak své herecké portfolio. Já jsem ale vždy věděla, že moje místo je za kamerou nebo u psacího stolu. Jediná věc, kterou jsem vždycky chtěla vyzkoušet je si zahrát monstrum ve videohře. To vypadá jako zábava, za kterou ještě člověk dostane zaplaceno.

Tak tu hru si jednou kvůli tobě pořídím. Kdybys mohla spolupracovat s kýmkoliv, ať už z režie či jakýmkoli hercem, kdo by to byl? 

Doufám, že se jednou dostanu na plac Davida Lynche. Co se týče herců, moc bych si přála pracovat s Liev Schreibrem a Toni Collette.

Dokážeš se přirovnat k nějaké filmové postavě? 

Myslím, že by jich bylo víc. Filmové charaktery konec konců často reprezentují jen jednu nebo dvě zvýrazněné lidské vlastnosti. Z posledních filmů, co jsem viděla bych se asi přirovnala k FBI agentce Jane Banner z filmu Wind River.

Kdybys měla popsat svůj život a osobnost názvem filmu, který bys zvolila?

Into the Wild je myslím film, který dobře reprezentuje můj styl života. Sice moje cesta není o pokoření sama sebe v přírodě, ale vztahuje se na má rozhodnutí týkající se studia, projektů a cestování. Jak se říká, vybrat si tu pěšinu „less traveled by.”

A co třeba české filmy, říkají ti něco, nebo nejsi příznivcem naší tvorby? 

České filmy mám ráda, ale teda spíš starší tvorbu. Jsem velký fanda Československé nové vlny. Nynější tvorbu moc nesleduju.

Slyšela jsem, že máte se ségrou rozjetý nový projekt. Prozradíš o tom něco?                   

Je to taková drobnost, aby člověk z té karantény nezešílel. Natočili jsme to za jeden den s třemi čočkami a rozlámaným tripodem, ale byla to zábava. Momentálně to má ve střižně můj kamarád z Británie, tak uvidíme, co z toho vyleze.

 

„Víc mi sedí zahraniční systém, kde je míň pletichařin a klade se docela velká zřetel na „no bullshit“ přístup.“

 

Byla jsi spokojená se studiem na všech školách? 

Ano i ne. Nelituji toho, na jakých školách jsem studovala, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že nebyly problémy a pře. Myslím, že to je ale jenom symptom špatně nastaveného vzdělávacího systému, kde je člověk jenom jedno malé kolečko v obří mašině. A tak když chce něco zkusit jinak, jde to ztuha. Párkrát jsem byla i na koberečku. Na druhou stranu, člověku to aspoň zpevní páteř.

Jak bys porovnala studium u nás a v zahraničí? Jsou mezi tím výrazné rozdíly, co ti sedělo víc? 

Je to pro mě těžké srovnávat, protože naposledy jsem ve škole mluvila česky na střední. Určitě mi ale sedí víc zahraniční systém, kde je míň pletichařin. Alespoň v britském i americkém systému se kladla docela velká zřetel na „no bullshit” přístup. Abych se vrátila k minulé otázce, to že jsem se třeba na něčem nepohodla s děkanem, neznamenalo, že bychom se pak nesnášeli. Prostě se to slušně vyříkalo a bylo. To jsem na západním vzdělávacím systému měla velmi ráda, neřešily se malichernosti.

Když zavzpomínáš na středoškolská léta, z čeho jsi jako maturant měla největší strach? 

Že neudělám ústní, byla jsem totiž už v té době podmínečně přijata na školu v Holandsku.

Tak to naprosto soucítím. Ústní mě děsí nejvíc. Ty jsi v rámci výzkumu strávila nějaký čas v původní vesnici kmenu Sto:lo. Troufám si říct, že většina posluchačů nejspíš neví, o co jde, mohla bys nám tedy o kmenu něco povědět? Jaká byla tato zkušenost? 

Bude to znít cliché, ale změnila mi život. Sto:lo jsou potomci původního kmene Xwelmexw, kteří obývají okolí Vancouveru a spadají pod Coast-Salish kultury. Jsou to velice milí a přívětiví lidé, kteří se snaží poskládat střípky své minulosti. Měla jsem díky svému výzkumu o jejich původním jazyce do této nevděčné a často i smutné práce nahlédnout. Je opravdu hrozné vidět, kolik se toho díky brutálnímu chování Evropanů z jejich kultury nedochovalo. Člověka to donutí přehodnotit co je podstatné a jak se chovat jeden k druhému.

 

„Jsou dny, kdy bych nejradši sbalila batoh a práskla do bot.“

 

Která z navštívených zemí je ti nejbližší? 

Kanada, často na ni vzpomínám a určitě bych tam ještě chtěla někdy v životě nějaký čas bydlet. 

Podle tvých toulkách po světě usuzuji, že se ti asi nechce v Česku zůstat nadlouho. Máš nějakou vysněnou zemi, kde bys chtěla žít, pokud to tedy není výše zmiňovaná Kanada? 

Zatím jsem vždycky mířila na západ, takže teď plánuji nějaký východ. Buď Jižní Korea nebo Japonsko. Přemýšlím ale i o Islandu a Novém Zélandě, uvidíme.

Zmiňovala ses, že tě v Česku nejčastěji najdeme psát někde po kavárnách. Co obvykle píšeš, kromě, předpokládám, scénářů? 

Nejčastěji jsou to opravdu scénáře. Na škole jsem takhle často psala eseje a jiné akademické práce. Když byl čas, tak i poezii a prózu – krátké příběhy. Je to dobrý způsob, jak udržet momentum, když se člověku zrovna nechce vařit mozek nad další scénou.

Jak vypadal tvůj běžný den před covidem a jak vypadá nyní? Jak se vypořádáváš s karanténou? 

Neustále v poklusu, což nebylo asi moc zdravé, ale chybí mi to svižnější tempo. A hlavně cestování, většina mých přátel je v zahraničí, takže jsem je už přes rok neviděla, což je velmi těžké. S karanténou se ale snažím vypořádat produktivně, píšu scénře, dělám online kurzy, hodně čtu. Taky mám placenou práci, to vše pomáhá dát těm dnům a týdnům strukturu. Navíc mám konečně čas se ohlédnout za sebe a popřemýšlet o mojí prozatímní cestě. Ale jsou i dny, kdy bych nejradši sbalila batoh a práskla do bot.  

Říkala jsi, že jsi mimo jiné taky fanouškem videoher. Jaké máš nejradši? 

Survival horor. Jsem celkově fandou hororového žánru. Co má dobrý příběh a zajímavé charaktery, to mám ráda. Pokud bych měla říct pár titulů, pak Okami, Hellblade, Red Dead Redemption 2 a Silent Hill série.

Máš také poměrně vytříbený hudební vkus. Pověz nám něco o tom, co posloucháš. 

Dřív jsem poslouchala hlavně metal, všechny druhy rocku a punk. Díky tomu, že jsem jako kulturní novinářka ale musela psát o všech stylech hudby, donutilo mě to poslouchat věci, které bych si normálně nepustila. A tak dneska už poslouchám většinu alternativních věcí. Momentálně jsem velmi přilnula k Synthwave. Je to super žánr pro psaní, trochu elektriky, trochu hardcore, trochu instrumental v popovém tempu.

 

„Zrodili jsme se z pokusů a omylů evolučního procesu, což je pro mne velmi osvobozující myšlenka.“

 

Co se týče D&D, býváš raději PJ nebo postava? A čím se inspiruješ při vytváření kampaně?

Jsem raději postava. Většinou kombinuji videohry a staré fantasy deskovky jako Magic The Gathering nebo původní Warhammer. Kampaň jsem už ale dlouho nevedla a celkově mám na D&D méně času než na střední. To jsme po škole hrávali prakticky každý den.

Jak dlouho už hraješ? Ovlivnilo tě to nějak, třeba co se týče rozvoje představivosti?   

Do D&D mě namočili bratránci, když mi bylo 5, takže hraju už hodně dlouho. Díky nim jsem vyrostla právě kolem videoher, fantasy a sci-fi. Určitě mě to ovlivnilo. Hlavně jsem díky tomu hodně četla v angličtině, což mě naučilo jak být čtenářem, tak i mluvit a myslet v jiném jazyce. Do dneška z těchto let ve své tvorbě čerpám a velmi ráda na ně vzpomínám. S bratrancem se stále snažíme aspoň jednou za půl roku sejít na partičku Magicu.

Zajímá tě filosofie? Pokud do ní můžu lehce zabrousit, ke kterému směru/představiteli tíhneš?

Vyznáním jsem Daoistka. Věřím, že někdy je největší odvaha poddat se řece života. Ze západních filosofů mám blízko k Michel Foucaultovi a Felixi Guattarimu s Gillese Deleuzem. Myslím, že je důležité klást nepříjemné otázky jak sama sobě, tak okolnímu světu, a občas se naprosto vzbouřit proti systému, i když třeba jen na chvíli. Takže v celku se moje filosofické stanovisko skládá z Yin a Yang prvků.

Co myslíš, že nás čeká po smrti? 

Transformace. Nevím jaká, ale ve finále jsme jenom energie a ta nemizí, pouze se přeměňuje.

Jak si vysvětluješ naši existenci? Věříš na evoluci, teorii velkého třesku, nebo něco jiného? 

Ve slovech Boba Rosse, myslím si, že jsme „happy accident.” Zrodili jsme se z pokusů a omylů evolučního procesu, což je pro mne velmi osvobozující myšlenka.

Teď pro změnu zase něco na odlehčení, poděl se s námi o nějaké "guilty pleasure". 

Ráda koukám na wrestling. Na filmárně jsme mívali tzv. „wrestling nights” kdy se pilo a koukalo na WWE. Po dlouhém dni na placu není nic lepšího než si dát sklenku u dvou týpků, kteří si to na oko rozdávají v ringu.

V návaznosti, užíváš si nějakou kombinaci jídel, kterou ostatní nedokážou pochopit?

Jsem toho názoru, že všechno je lepší s javorovým sirupem.

A na závěr, řídíš se v životě nějakým mottem? 

Ever tried, ever failed. No matter. Try again, fail again. Fail better.