MONIQUE   

18.12.2018

V pátek 30. 11. 2018  proběhne tzv. “ŽIVÁ KNIHOVNA”, tentokrát na téma JÁ, CIZINEC

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Toto pozvání na besedu do Masarykovy knihovny ve Vsetíně přijala naše třída P4.B se smíšenými pocity, někdo se těšil, někdo méně, ale snad všichni byli zvědaví, co nás čeká. 

Já jsem od této exkurze očekávala mnohé, ale ani v tom nejbarvitějším snu jsem neočekávala „ji“. Jmenovala se Monique a byla naší první „živou knihou“.

Její jméno znělo exoticky a brzy jsme se dozvěděli proč – přicestovala k nám totiž z daleké Brazílie. Pro mě byla něčím nevídaným. Něčím, na co se zkrátka nemůžete přestat dívat, a přitom byla oblečená jen v obyčejném svetru, kalhotách a pohorkách.

Usmívala se na mě, jako bychom se znaly celá léta a navzájem si svěřovaly svá nejniternější tajemství. Visela jsem na každém jejím vyřčeném slově a přitom fascinovaně pozorovala vějířky vrásek, jak se kolem jejích zelených očí vesele vlní.

Vypravovala o zkušenostech z domova, zážitcích z cest i o zkušenostech s místními lidmi – v ČR žije asi půl roku. Věci, které říkala o zdejším prostředí, mi měly dávat smysl, já jim však vůbec nerozuměla. „Takhle Češi opravdu působí na cizince?“ říkala jsem si, když prozradila, jak skvělý a přátelský jsme národ. Na chvíli jsem na nás byla i pyšná.

Po pár minutách společného povídání jsem se začala ztrácet v jejím pestrém životě. Naprosto jsem nechápala, jak někdo tak křehké postavy mohl uběhnout maraton a nevypustit při tom duši. Nechápala jsem, jak to, že ještě u nás neumřela hlady, když její země přetéká čerstvým ovocem a zeleninou, zatímco my se spokojíme s chemicky upravovaným z dovozu. Na vysvětlenou, Monique je totiž veganka. Nejvíce jsem ji obdivovala za to, že dokázala odejít z prestižního a dobře placeného místa ve firmě, která se nechovala ekologicky, a Monique to prostě nebylo jedno. Proto se také vydala na studijní pobyt do Evropy a zakotvila právě v naší zemi, konkrétně v Olomouci.

Jistě by našla dost důvodů, proč z ČR odejít, ona však zůstává. I když trpí odloučením od rodiny, snaží se být statečná a vytrvalá, možná také proto pro mě byla tak neobyčejná.

Když vypršel čas našeho společného povídání, uvědomila jsem si, že to bylo těch nejkratších dvacet minut mého života. Po její roztomilé angličtině se mi stýská ještě teď, tři týdny po našem setkání.

Simona Židková, P4.B, Kostka škola, Vsetín